Hinduista se již rodí hinduistou na rozdíl ode mne, holky bez náboženské příslušnosti, bez vizí a naplněných poslání, bez výběru ženicha hned po narození i přesně daného kastovního zařazení.
Přesněji řečeno, Hinduista přichází na svět už tím, že se narodí hinduistické matce a byl počat hinduistickým otcem. V tuhle chvíli už má, narozdíl ode mne, v mnohém jasno. Kastu, do které se narodil, mu už nikdo neodpáře. Má-li štěstí a jeho rodiče jsou bráhmani, tedy nejvyšší kastou v hierarchii kastovního žebříčku, ihned po narození se mu otevírají dveře do nejvyšší společnosti (#hinduista #kasta #kastovnísystém). Může se tak stát knězem nebo si vybrat jedno z lukrativních povolání na společenské špičce. Pokud se ale narodí pradleně, řemeslníkovi nebo třeba holiči bude nejspíš kráčet ve stopách svých rodičů, neboť se narodil do nižší kasty. Pokud se ale narodí zametači ulic nebo jeho otec bude pracovat jako spalovač mrtvých, tedy se ocitnete mimo pomyslnou kastovní pyramidu, tak raději skloní hlavu a bude doufat v lepší příští zrození. Já v tom měla také jasno. Narodila jsem se svým rodičům coby první dítě v době, kdy se novorozenci ukazovali za oknem z druhého patra nemocnice. "Je to holka", volala z plných plic máma na mého tátu, kterého v radostném oslavujícím záklonu museli pro jistotu podepírat kamarádi.
Chlapec nebo holčička?
To je podobné všude na svět. Bujaré oslavy novorozence jsou tradiční v každé zemi, bez rozdílů náboženství nebo společenského zařazení. Podobně jako má matka radostně křičela z okna nemocnice. V indické vesnici se rozezní zvony a vyšlou sluhové od domu k domu, aby oznámili tu radostnou novinu. Ovšem v případě narození dcery, zazní jen třikrát, hudebníci pokud by vůbec zahráli, tak velmi krátce. Matka si je tak vědoma, že nesplnila životní poslání a zklamala tak nejen svého muže, tchýni, ale snad celý rod. Pokud by se ale narodil chlapec, tedy hrdý hinduista, zvony by hrály několik dní, kapela procházela od vesnice k vesnici a poslové by byli vysláni až k těm přes deset kolen vzdáleným příbuzným, aby všichni věděli, tu radostnou novinu: “Narodil se syn”.
Já a zpravidla každý koho znám dostal své jméno ihned po narození. U hinduisty je to ale jinak, neboť se věří, že jméno je silný nástroj na cestě životem nového potomka. Mohlo by tedy být zneužito k různým nekalostem zlými bohy. Proto se až do sedmého měsíce života kojenec oslovuje kluk či holka. Obvykle až při takzvané slavnosti první rýže, což je jakési první vkročení na cestě k dospělosti, vybere rodinný kněz (samozřejmě dle horoskopu a numerologie narození) několik nejvhodnějších jmen. Z nich pak rodiče vyberou to nejvíc s nimi rezonující. Můžete se tak klidně jmenovat jako jeden z nejvýznamnějších bohů tohoto veselého náboženství - Kršna nebo Kálí (#kršna #kálí #bráhman).
Škola i povolání je jasné
Myslím, že v této oblasti se až zas tolik od hinduisty neliším. Zatím co hinduistu provází celým životem především tradice plná obřadů a rituálů, početná rodina v čele s guru, tedy učitelem, a hlavní bůh či několik božstev. V mém případě to byla nezpočetná rodinná sezení s racionálním zázemím. A výsledkem bylo rozhodnutí, že stavět a jíst se bude vždycky, takže škola byla jasná a prakticky zúžená na výběr mezi tím stát se kuchařkou nebo stavařkou. Nakonec zcela z pragmatických důvodů, dokončit v budoucnu plánovanou přístavbu našeho rodinného domu, vyhrálo stavebnictví.
Hinduista sází na Sarasvatí, bohyni vědy a vzdělání, věří, že mu pomůže k naplnění jeho životního poslání. Samozřejmě hinduista projde nespočtem rituálů a očistných obřadů než vstoupí na školní půdu. Jeden z hlavních rituálů, jež má zajistit přízeň všech předků a božstev, se nazývá šráddha (#sarasvátí #šráddha), neboli oběť zemřelým praotcům.
Pinda, pro náš krásný český jazyk možná úsměvný název, kterým se v Indii nazývá pokrm pro zemřelé. Jedná se o bezmasou kuličku, jejíž hlavní ingrediencí je rituálně čistá rýže. To je taková, která nebyla před loupáním vařená, nýbrž sušená na slunci.
Mladého hinduistu je nutné nejprve obřadně očistit. Vykoupat, oholit mu hlavu a obléci ho do bavlněného nesešitého roucha. Následně je zavřen do tmavé místnosti, kde jediné světlo je plamen svíčky. Zde zůstane po dobu tří dnů a jediným návštěvníkem bude bráhman, který jej bude provázet skrze opakování posvátných védských veršů. Jediným svědkem tohoto obřadu upanajana smí být chlapcův otec. Hinduista je připraven na cestu vzdělání (#upanajana).
U nás to byla samozřejmě také svátost. Celá rodina jsme si vyrazili na výlet do daleké Plzně, kde jsem měla nastoupit do prvního ročníku stavební průmyslovky. V době, kdy ještě neovládal svět internet a chytré telefony. Několikrát jsme si projeli trasu z internátu do školy a také ze školy na vlakové nádraží. A pak už mě rodiče bez dalších životních příprav odevzdali nesympatické paní vychně (vychovatelce) na internátním pokoji. Na místo posvátných textů mi odříkával texty Kurt Cobain z mého prvního walkmana.
Bude svatba?
Jako děvče bych to měla s hledáním ženicha v Indii o dost snažší než u nás. Respektive pokud bych se narodila jako hinduistka, byl by můj budoucí manžel za pomoci rodinného bráhmana a samozřejmě horoskopu vybrán tak, aby to klapalo nejen nám, ale celému rodu. Neboť sňatek v Indii zdaleka není záležitostí dvou lidí, dokonce ani dvou rodin, ale spíše celých dvou rodů, potažmo kasty. Nedává se tak všanc, že by snad mladistvým rozmarem dvou nerozumně zamilovaných mladých lidí, byla ohrožena celá hinduistická společnost.
Láska a klasický hinduistický sňatek jsou v hinduismu dva naprosto odlišné směry, neboť sňatek zvaný víváha je jakási společensko-náboženská povinnost každého hinduisty, jež zajistí další rodový růst. Naproti tomu láska káma je spolu s naplněním řádu neboli dharmy a arthy jednou ze tří pilířů naplnění životní cesty (#víváha #dharma #artha #káma). Hinduista by vám to vysvětlil zcela jednoduše: "U vás po lásce svatba, u nás po svatbě láska".
Sňatek v hinduismu je rodičovskou povinností, tedy především otcovskou. Je na otci, aby oženil syna nebo provdal svou dceru. Potomek, který by zůstal rodičům na ocet je v Indii téměř nepříslušný termín a ostudu si nese především otec, a to až za hrob.
"Otec neprovdavší svou dceru před její pohlavní dospělostí bude po smrti v podsvětí pít její měsíční krev spolu se svým otcem a praotcem". Toto jsou hrozby pro všechny otce dcer přímo zakotvené v Manuově zákoníku pro všechny hinduisty.
Jednoduše zdůrazňuje, že dcera prostě musí být vdaná, ať to stojí co to stojí. Dříve se neprovdané dcery hanlivě nazývaly putrika, něco jako synečka. U nás známe spíš název mamánek pro neženěné chlapce. Tedy zde vidím rozdíl mezi hinduistickou dívkou a mnou zcela jasný. I když se má milovaná babička snažila po vzoru tradiční indické domácnosti připravovat honosnou výbavu na den každého mého svátku a narozenin, ještě v dobách, kdy jsem se učila číst. Možná už tenkrát tušila, že to táta nebude mít s mým udáním snadné. Nebo ho znala a věděla, že mě nechá žít si svůj život tak, jak sama budu chtít. Děkuji za babičky i všechny krásné tradice, které máme a které nám ukazují, kde jsou naše kořeny. Naše rodové linie nám za podpory rodiny pomáhají najít směr i pocit bezpečí, ať už se vydáme kamkoliv. Na to bychom neměli zapomínat,
