Váránásí, pro hinduistu tlukoucí srdce celého vesmíru. Místo, kde se potkává život se smrtí v intimních rituálech na břehu posvátné řeky Gangy. Kde za zpěvu mantry vítám nový rok, zatím co opodál usilovně pracují spalovači mrtvých.
S posledním dnem roku 2019 jsem se rozhodla rozloučit v nejstarším a nepřetržitě obývaném městě na světě, ve Váránásí. V nejposvátnějším místě celé Indie, které si přeje navštívit alespoň jednou za život každý hinduista, aby zde vykonal očistu duše i těla a smyl všechny své hříchy v posvátných vodách svaté řeky Gangy (#hinduismus #ganga #varanasi). Nebo ještě lépe, po své smrti, neboť hinduisté věří, že spálením těla právě ve Váránásí, tak dojde k vysvobození duše z neustálého koloběhu životů ze Samsáry.
Mark Twain napsal: “Váránásí je starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a ještě dvakrát tak staré jako to všechno dohromady.”
Možná právě z tohoto důvodu se sem vydávám na konci roku, abych tak ukončila takovou malou osobní samsárku roku předchozího a přivítala ten nový ještě nenarozený rok 2020.
Přivábí mě vůně kadidla a santalového dřeva
Stejně tak, jako tomu bylo před deseti lety, kdy jsem Váránásí navštívila poprvé, není třeba hledat v mapách, i přes spletité uzoučké uličky města je úkol nezabloudit relativně jednoduchý. Stačí sejít po vysokých schodech zvaných Gráty dolů k řece (#pudza #ghaty #ceremonie). Tady už se odehrává veškeré dění, ať už jsou to očistné koupele, praní prádla nebo kremace mrtvých, stejně tak se tu při večerních ceremoniích Púdža oslavuje a loučí s dnem uplynulým a ráno při východu slunce znovu vítá den nový.
Nechávám se vést vůní kadidla a zpěvem manter (#mantra), který se jako hedvábný závoj vznáší nad klidnou hladinou posvátné řeky. Na večerní rituál dorážím akorát včas těsně po západu slunce se hlavní púdža odehrává na Dasaswamedh Ghátu.
Usedám na zem mezi místní a už jen nechávám volně plynout všechny své smysly. V tu chvíli mě z poutavého rozjímání vyruší postarší indická dáma, která se mě rozhodla ujmout a vzít pod svá mateřská ochranná křídla, minimálně pro dnešní večer. A tak jsem záhy donucena se zavinout do huňaté kousavé deky, aby mi snad nenastydnul zadek. Poté už mi podává horký hrnek s Masala Chai (#masala #chai). Není radno oponovat takovéto dámě, která nejspíš sama porodila a vychovala kupu dětí. Svěřuji se jí do péče a na chvíli mě pohladí pocit, že i když člověk odjede kamkoliv nikdy nebude sám.
“Jen málo míst v celé Indii je tak osobitých a charismatických jako Váránásí. Těžko mohu popsat tento moment. Moment splynutí a uvědomění si té nádherné duality, života a smrti, dne a noci nebo konce starého a příchodu nového.”
Vychutnávám si nepatrné okamžiky této chvíle. Než se ke mně přiřítí dav místních dětí. "Ty foto s námi, jo?", naléhá dětská smečka. A tak jsem vtržena zpátky do indické reality a následuje focení na všechny možné selfie způsoby.
Ještě tečku mezi oči
Na konci obřadu ještě projde Bráhman, neboli kněz, několik nejblíže přísedících, aby jim požehnal. Má ochránkyně a tento večer adoptivní indická máma, už na něj mává deseti rupiemi a ukazuje nadšeně na mé čelo. Ano jistě jaký by to byl konec roku bez pořádné tečky mezi očima. A tak mi mladý kněz za odříkávání mantry vtiskne znamení Tilak (nebo také Tilaka) do prostřed čela.
Tilak by se dala přeložit jako piha či skvrna. Je to červená tečka mezi obočím, znázorňující třetí oko boha Šivy a sloužící k žehnání při hinduistických obřadech a rituálech. Většinou se vyrábí z červené rumělkové pasty (Kumkum) nebo santalové pasty s dalšími přísadami (#tilak #brahma #tretioko). Maluje se na místo mezi obočím, neboť jeho hlavní symbolikou je cesta k otevření třetího oka, které je považováno za skrytou moudrost a duševní koncentraci. Zároveň indikuje místo, kde se otevírá naše spirituální oko, skrze které lze pohlédnout až do duše a všech minulých životů.
S doznívající atmosférou tohoto obřadu ještě pomalu brouzdám podél večerních ghátů. Nechávám se doprovázet matkou Gangou a po očku pozoruji její klidnou zrcadlící se hladinu.
“Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít, řekl Mark Twain. A tak se loučím s tím starým, minulým a sním si svůj nový sen, zde nad posvátnou Gangou, sama jako poutník přicházejíc do Váránásí."
Až zima mě vyžene zalézt si do postele ještě před půlnocí. Přesto vyčkávám, i když bez přípitku a bez přátel, avšak s oslavou tak velkolepou, že jen těžko to jakýkoliv nový rok nahradí.
