Jsou okamžiky v životě, které trvají jen krátký moment, přesto bych za ně dala vše. Stát uprostřed rýžových polí a vidět kolem sebe vznášející se miliony světlušek, je stejné jako dotýkat se hvězd. Navždy rozzáří tvé srdce teplem tak silným, že i v těch nejchladnějších zimních nocích, tě bude stále hřát.
Byl poklidný večer, když jsem seděla nad teplým čajem uprostřed rýžových polí a jako každý jiný večer zapisovala do svého cestovatelského deníku zážitky trasující poslední tři dny výpravy mezi vesnicemi kolem úchvatné provincie Ifugao, na severu Filipín. Jedinou přítelkyní mi tu byla můra, jež se mihotala ve světelných paprscích petrolejové lampy, jakoby se bála vzlétnout do té pusté tiché tmy. Chladný vítr mi jemně hladil tváře a přes celé údolí se linul smích místních, posedávajících u ohně dole ve vesnici. Tedy vím, že tu sama nejsem, přesto když pohlédnu z visuté terasy nad údolím Banaue, nevidím jediného živáčka (#provincie #Banaue #Filipíny). Vlastně nevidím vůbec nic. "V takových chvílích Kačenko, vždy když budeš mimo civilizaci, nezapomeň se podívat vzhůru", říkával mi děda, a tak chvíli pozoruji noční oblohu a marně se snažím identifikovat jakékoliv souhvězdí.
Je to život nebo pohádka?
Po chvíli, doprovázející přítelkyní můrou opět usedám zpátky k vychladlému čaji. Byť jsem vášnivým sólo cestovatelem a klid i osamocené večery si povětšinou velmi užívám. Tento večer byl něčím jiný, už přesně nevím proč tomu tak bylo, jestli únavou po dlouhém několikadenním přechodu hor nebo snad tím, že už jsem v cíli a za pár dnů budu opět brouzdat hlučnými ulicemi velkoměsta. Možná jsem si na okamžik připadala jako jediný člověk na téhle planetě, někde v horách si vykládající s můrou a píšící deník, který nejspíš nikdo nikdy nepřečte.
Přichází jako malá známka světla vždy, když se ztratíš ve tmě. Nech se vést tou noční vílou, aby ti znovu pomohla nalézt cestu.
A v tento moment, se postupně všechno začalo rozjasňovat, jakoby začínalo svítat uprostřed noci. Najednou se vyrojila hejna světélkujících teček a mihotala se všude kolem. Doslova obalila všechny stromy i trávu a snažila se předvést tu nejúžasnější světelnou show. Došla jsem až na okraj terasy, s výhledem na celé údolí, ale ještě stále jsem nebyla schopná přesně určit co se děje. “Fireflies”, ukazuje na strom můj bytný. Cože? To jsou světlušky?
Stála jsem tam v němém úžasu a oči se mi zalily. Bylo to jako vznášející se hvězdy, jenž se zrcadlí v kaskádách rýžových polí (#světluška #trek #rýžová #pole). Okamžik, který mě zcela pohltil, se jen stěží dá vyjádřit slovy. Snad jen ta jedinečnost a panenská krása přírody, dokáže ve vteřině tak ohromit.
„Lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou "Jůůů!".“ - Jack Kerouac
Najdi si svou světlušku
Proč právě teď? Možná proto, že se ochladilo a potřebujeme se trochu zahřát. Nebo snad proto, že je konec roku 2020, takového roku, který nám chtě nechtě mění předem vyšlapané cesty, ať už bortí stará a zažitá dogmata nebo se pokouší o transformaci něčeho nového v nás či ve světě (#dogma #transformace #svět). To je jedno, teď je ta chvíle, kdy je dobré mít svou lucernu, svou světlušku, a i když nám bude svítit jen na délku našeho kroku, bude nás její světlo hřát, tak jako můru na mém stole v Banaue.
A pamatujte také na to, že jsou věci, které vám nikdo nikdy nemůže vzít. Práci, byt i partnera nejspíš ano, ale všechno ostatní, všechno to teplo z radosti, kterou jsme prožili ode dne, jenž je pro nás tak důležitý a každý rok ho oslavujeme jako své narozeniny. Ano od té doby až sem, jsme každý ušli mnoho kroků. A ty kroky jsme dělali s motivací a nadšením pro něco nového, těšili jsme se na to, co uděláme, vytvoříme nebo si splníme. Ať už to byly úplné hlouposti nebo nesmírně důležité věci.
Ne na poli, ani v lese ne, ve svém srdci, tam ji hledej.
A až ji najdete, tu svou světlušku. Zkuste se uvolnit a nechejte se klidně vystřelit až nahoru ke hvězdám, abyste se pak mohli pěkně rozprsknout na noční obloze. A až dopadnete zpátky na zem, věřte, že už svět nebude stejný, protože vy budete jiní. Možná veselejší, možná se budete vznášet a třeba vám bude svítit i zadeček. A tak je to správně, protože ve chvíli, kdy jsou uspokojeny naše životní potřeby, nám zbývá dostatek sil a energie na hru s našimi nápady a sny (#sny #energie #hvězdy). Za což budeme odměněni větší radostí ze života a spokojeností. A je úplně jedno, zda se tohle vše odehrává v tom světě reálném nebo zda jste jen na okamžik usnuli a zdál se vám ten nejkrásnější sen. Třeba o vznášejících se světluškách uprostřed rýžových polí. Nechť vás krásně hřejí.
