Je 4:45 ráno, budí mě všudy přítomný lynoucí se zpěv z okolních chrámů. Využiji toho a vyrážím do školy o něco dříve než obvykle. Mohu se tak pomalu brouzdat liduprázdnými uličkami a nahlížet do probouzejících se příbytků. Miluji tu poklidnou ranní atmosféru, kdy celé město ještě spí. Pomalu docházím k poslednímu rozcestí, kde mě vůně masaly čaje přitáhne až k domku na konci cesty. Tuto vůni po chvíli ještě doplní radostný mužský zpěv. Na chvíli se zastavím a zaposlouchám se. Představím si české domácnosti jak si v 5:15 hlava rodiny před odchodem do práce vesele prozpěvuje. :D
Do školy docházím, jako první nadšenec… rozkládám podložku a připravuji si pásky, bločky a další pomůcky tak, aby mě už nic nevyrušilo po celé nadcházející se dvě hodiny. Mezitím už dorážejí kolegové jógíni, kteří neztrácejí čas přípravou pomůcek a rovnou začínají s rozcvičováním a protahováním se. Chvíli to tu vypadá jako před atletickými závody. Do odstartování však zbývá ještě necelých 10 minut a tak vychytrale volím cestu s co nejmenším úbytkem energie a ulehám na záda do šávásány. Úplně se ale neuvolním při představě, že by mě mohl najít učitel na podložce, jak se odevzdávám snění ve chvílích, kdy ostatní zpívají zahajující mantru. S úderem šesté učitel předzpívá vždy 2-3 verše a my jej hromadně opětujeme. Od této chvíle si už cvičí každý sám….
Po prvních minutách si začínám myslet, že mě v noci opakovaně přejížděli parním válcem. Každý pohyb je bolestivý, svaly zatuhlé, dobíhá mě pocit, že jsem zase na začátku. Přesto setrvávám a pokračuji ve cvičení. S dalšími minutami začíná přicházet úleva a s ní už se do mého těla uvolnily první endorfiny. Je zpátky ten pocit, že už nikdy nechci dělat nic jiného. :)
To že je mé tělo dostatečné zahřáté poznávám velice snadno, neboť stojím doslova v kaluži vlastního potu. Zde přichází má první krize, v podání žízně. Vzpomínám si ale na první den, kdy jsem se pokusila jen trochu smočit rty… učitel ke mě přistoupil se slovy: “Zapoj dech Udždžají a zapomeň na pití”.
Udždžají je jednou ze tří technik aštánga jógy. V praxi to znamená mírné zúžení hlasivkové štěrbiny v horní části hrtanu přivřením hrtanové příklopky. Tím, že dojde k vědomému přivření této příklopky, prodlouží se dýchání a v hrdle vznikne jemný syčivý zvuk.
V aštánga józe jsou pozice vždy stejné ve stejném pořadí, kdyby náhodou jsme na některou zapomněli máme pomocnou kartičku, kterou přikládám pokud byste si chtěli také vyzkoušet. Je důležité v každé z poloh setrvat přesně pět dechů. Vždy se střídá pravá a levá strana. Tam kde je vyznačena tzv. ležatá 8 znamená provedení vinjásy (což je první řádek nebo-li SN-A, vždy s doskoky). Od pozic v sedě pak poloviční vinjása, kdy začínáte a končíte v tureckém sedu.
Další krizi pak pociťuji v rotacích , kdy mi k propletení prstů chybí cca půl metru. Pro učitele je to, ale jednoduché kouzlo. Zatáhne tady, zatlačí tamhle, když se náhodou chci bránit, sedne si na mě! A hele mám hned o půl metru delší ruce! V tu chvíli se ale mé udždžájí mění na o pomoc naříkající hlásek. Když mě vrátí zpět, hned zděšeně kontroluji ruce, zda se mi vrátily do původní délky. Nakonec vše dobře dopadá a krátce před 8 hodinou ranní po odcvičení kompletní sestavy primary series zpívám závěrečnou mantru. Takto ve stejném duchu cvičení pokračuje každé ráno, kromě neděle která je věnována zaslouženému odpočinku.
