DVĚ NAIVNÍ HOLKY SE VYDÁVAJÍ ZDOLAT ŠESTITISÍCOVKU

Aktualizace: dub 3

Sáhnout si až po okraj svých možností. Balancovat na prahu extrému panenské přírody. Pokorně stoupat vzhůru, důstojně, s pevným krokem a jasnou myslí až nad nebeský závoj. O tom jsem snila už jako malá. A tak se zrodila naše první velká expedice do Ladaku na severu Indie.

V okolí Lehu, Ladak, Severní Indie (Foto: Kateřina Prýmková, 10/2012)

Brzy ráno opouštím špinavé a páchnoucí uličky starého Dillí. Na ulici zkušeně s indickým důrazem stopuji první ťuk-ťuk směr letiště. Těším se, jak se za pár hodin ocitnu ve zcela opačném světě, než je čtrnácti milionové hlavní město Indie. Při cestě na letiště mi ranní chladný vzduch omývá tváře otevřeného ťuk-ťuku a já si sním, jak se za chvíli budu klanět pod šestitisícovými vrcholky majestátního Himaláje. Občas mě ze snění vyruší jen palčivý závan směsice moči a odpadků, když řidič přibrzdí na křižovatce. Goodbye Dillí, už mávám ze sedačky letadla s úsměvem, podobným jaký jsem si nesla, když jsem šla s kytkou do první třídy. Těším se, jak malá holka.

Z mého cestovatelského deníku: "Jak krásné, jak silné je tady teď stát. Studený vítr mi fouká do očí, vzduch tak čerstvý a voňavý, jako by mělo začít sněžit. Vytryskne mi první slza, fakt jsem teď tady, tady před tebou stojím a nemohu se nabažit, nechť nikdy nezapomenu na tento okamžik. Další děkovná slza, vytlačí další a za ní se žene další..."
Výhled nad městem Leh, Ladak, Severní Indie (Foto: Kateřina Prýmková, 10/2012)

Léh je městečko na úpatí velkého Himaláje, často je přezdíván jako Malý Tibet, protože zde žije mnoho obyvatel Tibetu, kteří z něj museli odejít do exilu. V podstatě je to jedno z posledních míst na Zemi, kde dnes žije původní tibetská kultura (#Leh #MalyTibet #Himalaje). Město, které vám vezme dech, nejen až se v jeho nadmořské výšce 3500 nad mořem budete šplhat po schodech do střešní jídelny, ale v okamžik, kdy se zastavíte a rozhlédnete kolem. Otevřou se vám výhledy tak úchvatné, jako z té nejvíce kýčovité pohlednice.


První expediční nezdar v Himalájích


Slunce začíná nabírat na intenzitě a po chvíli si dovolím i povolit pletenou šálu a porozepnout huňatou zimní bundu. Čeká nás krásný podzimní den uprostřed Himálajského podhůří. Už je to zase tady, v žaludku tančí motýli a já cítím ten kulišácký pocit, jak když jsem na střední plánovala, že půjdu za školu.

“Tak co Kájo, pokoříme ji?”

“Proto jsme přece tady, ne?”

Víc ani jedna nepotřebujeme, dostatečné množství odhodlání je právě zaseto. Vyrážíme najít někoho, kdo nám pomůže naše semínko nechat vyklíčit a vezme dvě naivní holky do výšek, které znají jen z dobrodružných knížek a filmu z úchvatným Bradem Pittem.

V okolí Lehu, Ladak, Severní Indie (Foto: Kateřina Prýmková, 10/2012)

První cestovní agentura nás vítá zamčenými dveřmi s cedulkou, budeme zpět na jaře. V další chlapík ve značné až stresující rychlosti balí všechny věci a zatím co mu pokládáme důležité dotazy ohledně expedice, zatlouká na pevno dřevěné okenice. Chvíli mi to připomíná, jako když babička zazimovává svou zahrádku v zahrádkářské kolonii. “Prosím vás a z toho base campu je to pak tedy kolik nahoru, to převýšení je kolik? A do jaké výšky nás vyvezete? A jídla bude dost na 5 dní? Záchod tam asi není co?” Kája je fakt neodbytná. Chlapík jen kroutí hlavou, což je v Indii dost nespecifikovatelné – může to být ano i ne. I když tady to spíš vypadá na dokonalé ne. Najednou už trochu nabroušený odhodí kladivo i hřebíky a pobízí nás, ať vyjdeme pár metrů do kopce na malé náměstíčko s ním. Možná nás chce seznámit s nějakým místní guru vůdcem, expedičním specialistou na pitomý holky a tak pocupáváme rychle za ním (#expedice #guru). “See” a ukazuje někam do dáli na hřeben Himaláje. “See” opakuje znovu. No ale co máme sakra vidět? Výhledy jsou krásný jako včera nebo tam snad narostla přes noc nová hora? “Vidíte, nahoře už je sníh, musíte rychle pryč, jestli tu nechcete zůstat do jara! Což bych vám nedoporučoval, neboť to zvládne jen hrstka místních,” otočí se k nám zády a štráduje si to zpět dokončit zazimování své kanceláře.

Ladak, Severní Indie (Foto: Kateřina Prýmková, 10/2012)

S Kájou se na sebe podíváme a je nám jasná odpověď. Holky odchovaný lesem v drsné krušnohorské přírodě se přece nezaleknou trocha sněhu někde na vrcholcích, kam ani nedohlédneme. Ve stejnou chvíli už mi někdo klepe na rameno. Když se otočím, stojí přede mnou chlapík podsaditější postavy. S ranní kořalkovou očistou to trochu jak se zdá přepálil, protože v deset ráno má co dělat, aby se udržel na nohou a při pokusu zvednout hlavu a ukázat nám, na který že to vrchol nás vlastně chce vzít, to chvíli vypadalo, že sebou řízne o zem. “No Problem, I am Guide”, chlapík pořád žvatlá do kola, zatímco se s Karolínou domlouváme, jak celou naši expedici tedy přeplánujeme. Nakonec se vracíme zpět do jediné ještě otevřené cestovní kanceláře a najímáme si pro dnešek alespoň Jeep s řidičem, abychom se podívaly alespoň do chrámů v okolí.


Nepodceňujte zimu v Ladaku


Při zpáteční cestě je v autě cítit řidičova nervozita. Stále sleduje vrcholky hor jako by čekal na nějaké znamení. Pak se ptá lámavou angličtinou: “vy zůstat jak dlouho, kdy vy jet pryč?”

“No my bychom rádi letěli zpátečním letem za 14 dnů do Dillí, samozřejmě až po zdolání něčeho víc než kopce za náměstím“, snažím se mu důrazněji vysvětlit.

“Vy neletět, vy rychle odjet pryč”, trochu už naléhá řidič. “Letiště zavřeno, cesta zavřeno brzo. Vy neodjet, vy zůstat do jara, moc špatná..” Ještě jednou si zamumlá pod vousy sám pro sebe jak moc špatná to pro nás být. A to už trčím hlavou z okénka a snažím se odpozorovat nějakou pomyslnou rysku, kolik to tak na těch horách mohlo nasněžit.


V okolí Lehu, Ladak, Severní Indie (Foto: Kateřina Prýmková, 10/2012)
"Štěrbinou v okně hledím do mrazivé měsíční noci, z mlžného oparu vystupuje panoráma majestátního Himaláje. Všechny moje myšlenky zdají se být teď průzračné a svobodné, ale co až přijde ráno? S bolestným pocitem loučení se tě opět zeptám, kdy setkáme se znovu?" - Oldřich Bubák

Když se vrátíme zpět do města, vypadá to tu jako zazimovaná celá zahrádkářská kolonie. A lidé s obřími taškami a kufry naskakují do všeho pojízdného a uhánějí pryč. V guesthousu už nás vyhlíží celá tibetská rodinka se slovy: “vy rychle pryč, brzy zima tady, vy neodjet, vy muset zůstat”. V duchu si jen odříkám vy zůstat rovná se z výčtu jejich tváří vy nepřežít. Já speciálně ve svém letním spacáku beru situaci jako velmi vážnou. Dobře, dobře, uklidňujeme zkušeně místní lid a jdeme si do pokoje zabalit. Tam si smutně a s pokorou přiznáváme náš první expediční nezdar a zapíjíme jej zdravotní dávkou lihoviny. “Namasté”, loučíme se s úsměvem s celou tibetskou rodinou. Jde z nich pozorovat úleva, že budou mít o starost méně s likvidací našich mrtvých těl, až dorazí jaro a opět jim začne turistická sezóna.

Ladak, Severní Indie (Foto: Kateřina Prýmková, 10/2012)

Z Lehu vedou jen dvě možnosti jak se odtud dostat po zemi. Ta první je do Manalí dlouhá 475 km a trvá dva dny, zdoláte při ní hned 5 velmi vysokých průsmyků. Jedná se o jednu z nejnebezpečnějších cest na světě a se sedlem Taglang la v nadmořské výšce 5 328 m také nejvyšší průjezdnou motorizovanou cestou na této planetě. Druhá varianta je vydat se přes Kašmír dále dolů do Indie, stejně nebezpečnou cestou a pak ještě absolvovat cestu po Kašmíru, který je zařazen do militantního pásma (#Manali #horskyprusmyk #Taglang #Kasmir #militantnipasmo).


Takže, kudy myslíte, že jsme vyrazily?

48 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
  • Facebook Yoga4everybody
  • Instagram Yoga4everybody
  • YouTube Yoga4everybody
  • Pinterest Yoga4everybody

Copyright © 2021 Yoga4Everybody. Všechna práva vyhrazena.