Den první - “Příjezd, aneb jaká byla cesta a první dojmy”

I přesto, že odlet byl trochu komplikovanější než jsem čekala a do posledních vteřin to skoro vypadalo, že mé indické dobrodružství se možná ani neuskuteční. I přes všechny tyto nesnáze konečně stojím na letišti v Dubai a čekám na přestup do letadla směr Mumbai (čti Mombááj), že už jsem jen krůček Indii si uvědomuji ve chvíli, kdy né příliš usměvavá letuška zavelí boarding please. S úsměvem se zařadím a v tu chvíli na mě upřeně zírá desítka tváří, jako kdybych snad něco provedla. Zmateně kontroluji oblečení…Náhle jsem stržena davem v tlačenici jakoby šlo o život, to samé se pak znovu opakuje při nástupu do autobusu, do letadla i v letadle, a právě v té nejnečekanější chvíli se zvedne ruka zavalitějšího Inda přímo přede mnou a pořídí nám všem hromadné selfie. Poté co přijdu o veškerý svůj osobní prostor, v tlačenici si na mě každý sáhne a na facebooku teď lítá bezpočet fotografií s mým obličejem, mi to vše dojde :))) Welcome in India.

Cesta byla po třech přestupech hodně vyčerpávající, a tak po příletu do Keraly slevuji ze svých předchozích plánů, dostat se do školy, vlakem, busem, rikšou, pěšky, a pak na kole a beru si taxi rovnou směr škola. Mám se zúčastnit až večerní třídy pránájámy a meditace vysvětluje mi místní koordinátor Alin. Tak odhazuji batoh a vyrážím na průzkum okolí, ochutnávám výtečnou Paneer Masalu v místním venkovním kiosku a kochám se výhledem na indický oceán.

Večerní třídu nejdříve nemohu nalézt… Alin mi sice vše ukázal předem, ale přeci jen ze sedla motorky vše vypadalo mnohem blíže. Nakonec konečně dorážím do třídy. Z lotosového sedu se zvedá učitel Mahesh a jde se se mnou přivítat: “Namasté!”, “Namasté” odpovím… Na cestu se mně neptá, jen jestli mám asi milion papírů a formulářů, které jsem dostala k vyplnění. Pak ukáže na podložku přede mnou: “začneme pránájámou”. Ta je ale úplně jiná než jsem zvyklá z Hatha jógy. Hodně se opakující kumbhaka (vědomá zádrž dechu, spojená s pozastavením pránických pohybů) mě přivádí po pár opakováních do kolapsového stavu, což chápu jako učitelův záměr a přecházím tak rovnou nenásilně do stavu meditace. Po necelé hodině praktikování si ještě zazpíváme několik manter a pak nám učitel poděkuje se slovy: “See you tomorrow at 5:30.” Pro jistotu si nařizuji budík s dostatečným předstihem. Nechci se hned první hodinu špatně uvést. :) Teplota ani v noci neklesla pod 30°C, a tak chodím přibližně v hodinových intervalech do sprchy, ale voda není dost studená, aby mě alespoň trochu zchladila. Už se těším jak zvládnu první ranní lekci.